Dialog

Krátce po nalezení Kurtova těla 8. dubna 1994 se fanoušci shromáždili na vzpomínkovém obřadu ve Viretta Parku. Zde v odpoledních hodinách vystoupila Courtney Love. Vytáhla Kurtův dopis na rozloučenou a řekla, že pár částí z něj je určeno fanouškům. Později z toho všeho vznikl prakticky dialog...

COURTNEY: Fakt nevím, co říct. Je mi stejně jako vám. Ale jestli si myslíte, že to nebyl nádhernej pocit být mu nablízku, když jsem sedávala v tomhle pokoji a on hrál na kytaru a zpíval, jste blázni. Mimochodem nechal po sobě vzkaz. Je to něco jako dopis nějakýmu blbýmu nakladateli. Nechápu, co se stalo. Vlastně se to dalo tušit. Ale mohlo se to stát, až by mu bylo čtyřicet. Vždycky říkal, že všechny přežije a dožije se sto dvaceti. Nebudu vám číst tu zprávu celou, protože vám do toho vůbec nic není. Ale něco z toho je pro vás. Myslím, že mu to neubere na důstojnosti, když vám to přečtu, protože předpokládám, že je to určený většině z vás. Je to takovej vůl. Chci, abyste všichni řekli hezky od plic "vůl".
Dav: VŮL!
KURT: Tenhle vzkaz by nemělo být těžký pochopit. Ukázalo se, že všechny varovný signály punk rocku a hrozby za všechny ty roky od doby, kdy jsem se poprvé seznámil s, nazvěme to, etikou spojenou s nezávislostí a byl přijat do vaší komunity, jsou víc než pravda. Už dva roky jsem nezažil vzrušení z poslechu ani skládání muziky a vlastně jsem s potěšením ani nic pořádnýho nenapsal.Kurt, Courtney a Frances Mám z toho nepopsatelnej pocit viny. Když například odejdem z pódia, zhasnou světla a dav začne řvát jako šílenej, nedělá to se mnou to, co to dělalo s Freddiem Mercurym (Courtney se zasměje), kterej zdá se miloval a těšil se z toho, když mu dav projevil lásku a obdiv...
KURT: ... tohle je něco, co strašně obdivuju a závidím druhejm. Skutečnost je taková, že vás nedokážu oblbovat, nikoho. Nebylo by to prostě fér ani vůči vám ani vůči mě. Nejhorší zločin, jakej si dokážu představit, by bylo dělat z lidí blbce - hrát to na ně a předstírat, že se stoprocentně bavíte.
COURTNEY: Ne, Kurte, nejhorší zločin, kterýho ses podle mě dopustil, je to, žes nepřestal bejt rockovou hvězdou, když je ti to tak proti srsti. Tak toho doprdele nechej.
KURT: Někdy mám pocit, že bych si měl orazit píchačku, než vyjdu na pódium. Zkoušel jsem udělat všechno pro to, aby mě to těšilo, a taky mě to těší. Bože, věř mi, že tomu tak je. Ale nestačí to. Těší mě, že jsem zapůsobil nebo, že jsme zapůsobili na spoustu lidí a pobavili je. Asi patřím mezi ty narcisty (Courtney se hořce zasměje), co se dokážou z něčeho těšit, jen když jsou sami. Jsem moc citlivej.
COURTNEY: Pch.
KURT: Musím bejt tak trochu otupělej, abych se dokázal nadchnout tak, jako když jsem byl malej. Na posledních třech šňůrách jsem si vážil všech lidí, který osobně znám, a našich fanoušků, mnohem víc. Ale pořád tu frustraci, pocit viny vůči druhejm nebo empatii nedokážu dát najevo. Dobro je v každým z nás a já prostě lidi příliš miluju...Kurt
COURTNEY: TAK PROČ JSI TU DOPRDELE NEZŮSTAL?
KURT: ... tak moc, že jsem z toho zatraceně smutnej, jsem smutný přecitlivělý a necitelný boží hovádko narození ve znamení Ryb.
COURTNEY: Ále, zavři hubu mizero. Tak proč se prostě nezačneš radovat ze života?
KURT: Nevím.
COURTNEY: Pak pokračuje osobníma věcma, do kterejch vám je hovno, a pak říká osobní věci Frances, do kterejch vám je taky hovno.
KURT: Měl jsem se dobře - moc dobře - a jsem za to vděčný. Ale v sedmi letech jsem začal nenávidět všechny lidi, protože se mi zdálo, že je pro ně všechno tak snadný a nedokážou se vžít do pocitů druhejch...
COURTNEY: Vžít se do pocitů druhejch?
KURT: ... jen proto, že lidi příliš miluju a cítím s nima. Děkuji vám všem z díry svýho žaludku, kterej pálí a nesnesitelně bolí, za vaše dopisy a zájem v posledních letech. Jsem strašně nevyrovnanej a náladovej člověk a už ze mě vyprchalo nadšení.
Tak si zapamatujte...
KURT: ... že je lepší vyhasnout než pomalu skomírat.
COURTNEY: Bože, ty seš vůl.
KURT: Pokoj, lásku, pochopení, Kurt Cobain.
COURTNEY: A pak tu jsou další osobní věci, do kterejch vám nic není. A zapamatujte si, že tohle všechno je nesmysl. Chci vám říct jedno. Ty kecy z osmdesátých let o šílený lásce jsou blbost. Není to pravda. Nefunguje to. Měla jsem ho nechat, všichni jsme ho měli nechat v tý jeho otupělosti, měli jsme ho nechat mít to, co mu pomáhalo cítit se líp a ulevovalo od bolesti v žaludku. Měli jsme ho nechat na pokoji a nesnažit se z něj sedřít kůži. Až půjdete domů, řekněte svým rodičům, ať to na vás nezkoušej s blbejma kecama o velký lásce, protože je to na hovno. To je můj názor. Ležím v posteli a je mi mizerně. Je mi stejně jako vám. Věřte mi, je mi to strašně líto. Nevím, co jsem zvorala. Měla jsem bejt s ním. Neměla jsem poslouchat jiný lidi. Ale já to udělala. Každou noc spím s jeho matkou a ráno se probudím a myslím si, že je to on, protože mají podobný těla. Už musím jít. Jen mu řekněte, že je sráč, oukej? Řekněte: "Sráči, jsi sráč". A že ho milujete.

Z knihy "NIRVANA - COME AS YOU ARE" od Michaela Azerrada

Přehrát na youtube.

zimerMan


Zpět na index článků | Zpět na hlavní stránku

© 2000 - 03 zimerMan

NAVRCHOLU.cz